Česká televize má smůlu, že se na ni hodně dívám. Proto mne irituje časteji, než jiné kanály, které jsou mi buřt. Dnes mne okouzlila!
Vždycky jsem těžce snášel selfpromo spoty líčící dramatický život našich zahraničních zpravodajů. Ono je to jako s baseballem. Pokud nejste fanatik, musíte uznat, že posedávat celé odpoledne na stadionu je dost velká nuda. Ale minutový promo sestřih baseballového matche je dech beroucí sérií dramatických okamžiků. Vzbudí ve vás podezření, že jste byli omylem na špatném místě, zatímco strhující podívaná se odehrávala na nějakém jiném sportovišti.
Podobný klam vyvolávají i selfpromo upoutávky ČT natočené ve stylu CNN. Jakoby se běžný den zahraničního zpravodaje ČT sestával z věčného uhybání střelám na bojišti nebo rozpletání temných bruselských piklů. Ta světová siláckost ve mne budila spíše úsměv než respekt.
Ale teď pozor! Nejdřív jsem si říkal, že půjde o nový spot České pošty, pak snad ČEZu a nakonec – ranní tým ČT čtyřiadavacítky. Upoutal hned o začátku dynamickým (ale ne nepříjemně stroboskopickým) střihem a výtvarnou kvalitou záběrů. Museli jste trochu namáhat mozek, abyste podhalili, co je v obraze. Ale právě tak akorát, abyste měli radost z toho, ze jste to odhalili. Mentální interakce je navázána. Pak přijde rychlé představení pohledných moderátorských tváří a na závěr uvolněná a přirozená skupina profíků, kteří nás vítají do nového dne. Jo, na tyhle se rád podívám! Tón a vyznění spotu je o poznání přirozenější a uvěřitelnější než zuřivé dusání z obrazu u Nory Fridrichové nebo přepjatá naléhavost Michaely Jílkové. Pokud je tohle předzvěst nového stylu selfproma ČT, tak hurá. Méně tlaku na pilu, více důvěryhodnosti. Důvěryhodnost - to je, myslím, klíčové slovo pro medium veřejné služby.